Končící trenér našich volejbalistek Miroslav Čada se ohlíží za dekádou a půl svého působení v Prostějově, kde pokračuje dál coby generální manažer

08.06.2023 | Ve volejbalovém klubu VK Prostějov je Miroslav Čada už patnáct let, více než dvě třetiny z této doby strávil na lavičce jako hlavní kouč A-družstva žen. Teď sice definitivně ukončil svou trenérskou kariéru, ale v hanáckých službách pokračuje dál jako generální manažer. Přesto je čas bilancovat. Vékáčko dovedl k jedenácti mistrovským titulům za vítězství v UNIQA extralize ČR, deseti ziskům Českého poháru, čtyřem triumfům v Česko-slovenském poháru, jednomu titulu ve Středoevropské lize, čtyřem postupům do 1. kola play off evropské Champions League a k postupům do čtvrtfinále evropského CEV Cupu i Challenge Cupu. Jak na všechny tyto počiny pohlíží s odstupem času? Kterého z nich si nejvíc cení? Díky čemu se je povedlo dobýt? A co bude dál? Nejen na tahle témata se úspěšný bard krásné hry pod vysokou sítí rozpovídal.

Je příjemné si teď při zpětném ohlédnutí uvědomit, co všechno se vám s prostějovským volejbalem povedlo?
„Příjemné to samozřejmě je, ale já jsem si nikdy moc nepotrpěl na dlouhé oslavování nebo připomínání dřívějších úspěchů. Spíš žiju pořád přítomností a tím, co přijde. V každém případě byly ty moje první roky v Prostějově na tehdejší dobu hodně výjimečné. Zdejší klub měl velké finanční možnosti, chtěl úspěchy na české i evropské scéně a šel za nimi. Pro mě byla obrovská šance a výzva pracovat pro tak ambiciózní organizaci, kam přicházely opravdu špičkové hráčky vysoké mezinárodní úrovně. Včetně posil z ciziny, mezi nimiž nechyběly ani skutečné hvězdy. S klubovým vedením jsme spočítali, že dohromady ve VK zatím působilo více než padesát zahraničních volejbalistek! Tím pádem jsme každou sezónu měli k dispozici velice kvalitní tým, který byl favoritem tuzemských soutěží a navíc dost čeřil vodu také v prestižní Champions League, nejvyšším poháru Evropy. Potom přišly i slabší roky, ale loni jsme se znovu dokázali vrátit na národní vrchol. A já smekám před lidmi z vedení klubu i marketingové agentury TK PLUS, jež za prostějovským volejbalem od začátku stojí, že dlouhodobě vytváří natolik špičkové podmínky vedoucí k tolika úspěchům. Díky tomu se nám tady společně daří stále držet nastavenou laťku tak vysoko.“
Na Hanou jste přišel z Brna po dvanáctiletém trenérském působení, ještě předtím jste tam dlouho hrával. Napadlo by vás, že i angažmá ve vékáčku se tolik protáhne?
„Po pravdě jsem tenkrát v roce 2008 bral jako docela velké riziko sem jít. Prostějovský klub se najednou objevil z ničeho, byť ženský volejbal tady měl nějakou dávnější historii, ale VK vznikl takříkajíc na zelené louce a okamžitě chtěl na vrchol. Já měl v tu dobu svoji dlouholetou stabilitu i pevnou pozici v Brně, proto jsem po prvních jednáních s Prostějovem nabídku odmítl. Za několik týdnů mi však odsud zavolali zase, jestli bych byl ochotný naše jednání obnovit. Opět jsme si sedli a oni mě nakonec přesvědčili o své vizi. Oslovilo mě, jak velký zájem o mou osobu trenéra měli a že jsem dostal značné kompetence nejen k samotnému vedení týmu, ale i při každoroční tvorbě hráčského kádru. Zpětně hodnotím svůj příchod do Prostějova jako nejlepší rozhodnutí ve sportovním životě. Díky němu jsem měl možnost pracovat s opravdovými top volejbalistkami a podílet se na vybudování jasně nejúspěšnějšího ženského klubu v novodobé české historii.“
Nebyl za takové situace pravidelný sběr mistrovských titulů i národních pohárů samozřejmostí?
„Mohlo to tak vypadat, jenže ani sebevětší favorit nevyhraje danou soutěž zdaleka pokaždé tak, jak by podle papírových předpokladů měl. Mě proto obzvlášť těší, že jsme prvenství v UNIQA extralize, v Českém poháru a dokud existoval, tak i v Česko-Slovenském poháru dokázali získat úplně vždycky. Jak v těch úvodních letech, kdy jsme v ČR byli od soupeřů skutečně dost odskočení, tak rovněž později, kdy při postupně klesajících ekonomických možnostech přestávala být naše převaha natolik markantní. Přesto jsme výkonnostní úroveň pořád drželi vysoko společnou každodenní tvrdou prací bez jakýchkoliv větších výpadků, excesů či něčeho podobného. Vybojovat deset mistrovských titulů v řadě za sebou a k tomu deset pohárových triumfů má z mého pohledu obrovskou hodnotu, je za tím nevyčíslitelné množství odvedené dřiny. Touto stabilitou Prostějov dokázal něco historicky výjimečného.“
Jak vzpomínáte na opakovaně kvalitní působení v elitní Lize mistryň?
„To byl hlavně v těch prvních letech, kdy jsme měli největší hráčskou sílu, takový každoroční bonbónek, třešinka na dortu. Vždyť skoro každou sezónu jsme v Champions League dokázali porazit některého z absolutních gigantů, jako například Rabitu Baku, Dynamo Kazaň, francouzské Cannes, špičkové polské celky nebo výjimečně i italský mančaft. Nadšeně to s námi slavily tisícovky fanoušků v hledišti, s jejich podporou jsme několikrát postoupili ze základní skupiny Ligy mistryň do play off. Což rozhodně nebyla žádná samozřejmost a řekl bych, že šlo možná o trochu nedoceněné úspěchy, jejichž hodnotu si naplno uvědomujeme právě až teď s odstupem času. Totéž platí například pro triumf ve Středoevropské lize. Letos jsme po delší době prošli až do čtvrtfinále Challenge Cupu, tedy nižšího evropského poháru, a připomněli si tím dávnější radostné okamžiky na mezinárodní scéně s opravdu vynikajícím volejbalem. Což bylo moc hezké.“
Stavíte některý konkrétní úspěch nejvýš, nad všechny ostatní?
„Vybrat jeden jediný by bylo strašně složité, ani to nechci dělat. Spíš platí, že si hrozně moc vážím úplně všech úspěchů, kterých jsme v Prostějově vždy dosáhli společnou kolektivní prací. To znamená samotných hráček, nás z realizačního týmu i lidí z vedení klubu, pochopitelně za pomoci fandů. A zapomenout nesmím na dlouhodobou podporu všech partnerů VK v čele s městem Prostějov a Olomouckým krajem. Dohromady tím vzniklo něco skutečně dobře fungujícího. A že jsme i v současnosti schopní na dřívější trofeje navázat, o tom svědčí loňské extraligové zlato. Letos jsme sice při četných zdravotních problémech skončili čtvrtí, nicméně do budoucna dál máme vysoké ambice.“
Místo vás se novým hlavním koučem stane mladý Michal Matušov, kterému zbytek realizáku zůstane ve stejném složení. Bude to fungovat?
„Pevně věřím, že ano. Pro trenéra je klíčovou osobou vždy jeho asistent, a protože Michal se s Lubošem Petrášem dobře znají a navíc původně jsou ze stejného klubu Slávia EU Bratislava, mělo by po téhle stránce být všechno v pohodě. Luboš tady vše dokonale zná a Michalovi ukáže, oba jsou to normální rozumní chlapi, kteří se spolu bez problémů domluví. Totéž platí o dalších členech realizačního týmu, zatímco my z vedení klubu se budeme Michalovi, jeho parťákům a samozřejmě samotným hráčkám dál snažit o vytváření nejlepších podmínek k volejbalu v rámci možností. Vůbec nemám obavy, že by to pod Michalem Matušovem nemělo fungovat, spíš právě naopak. Do naší organizace může vnést novou energii i impuls, vítané oživení.“
Pasuje na VK Prostějov označení rodinný klub?
„Přesně tak. Na jedné straně trvale vyžadujeme profesionalitu z hlediska odvedené práce i celkového fungování všeho v našem klubu, na straně druhé však máme vše postavené na přátelských či kamarádských vztazích. To pro každého znamená vždy profesionálně odvést, co je potřeba, a přitom se moci spolehnout na pomoc nebo vstřícnost ohledně životních záležitostí, studijních věcí, rodinných okolností nebo zdravotních komplikací. Takže ano: jsme rodinný klub, přitom dlouhodobě úspěšný. A na to můžeme být právem hrdí. Do budoucna však nesmíme polevit, naopak všichni musíme dál naplno pracovat. Já teď pokračuji na manažerské pozici s jasným cílem vytvářet mančaftu optimální servis k tomu, aby mohl být úspěšný.“