Velký dvojrozhovor s našimi Brazilkami: Jéssica Silva a Raquel Löff o životě v Prostějově, volejbalových ambicích, Vánocích i jiných věcech

19.12.2022 | Za více než patnáct let existence měl volejbalový klub VK Prostějov ve svých službách spoustu zahraničních hráček z různých koutů celého světa. Poměrně dost z nich byly Brazilky, neboť sport pod vysokou sítí má v této zemi špičkovou mezinárodní úroveň. I momentálně jsou jedinými dvěma cizinkami v kádru vékáčka brazilské akvizice, jež skvělými výkony táhnou celý tým. Sedmadvacetiletá blokařka Raquel Löff působí na Hané už druhou sezónu, o osm roků starší smečařka či univerzálka Jéssica Silva ji doplnila jako nová posila letos v létě. Díky výrazné pomoci (nejen překladatelské) jejich krajanky a kondiční trenérky úspěšné prostějovské organizace Solange Soares vznikl následující dvojrozhovor s oběma sympatickými plejerkami, jež v sobě snoubí maximálně profesionální přístup s jihoamerickým temperamentem.

Raquel, co tě loni vlastně přivedlo do Prostějova?
R. L. „Tak trochu právě osoba Soli. (přezdívka Solange Soares - poznámka autora) Při působení ve Slávii EU Bratislava jsem se dozvěděla, že tam dřív docela dlouho hrávala a potom odešla do Prostějova, kde od té doby zůstává už nějakých patnáct let. Když jsem tedy dostala nabídku na přestup od VK, bylo mi jasné, že pokud tady Soli působí natolik dlouho, musí jít o kvalitní a seriózní klub. Což pro mě byla určitá záruka, že v případě rozhodnutí jít sem neudělám chybu. Dalo mi to sebevědomí uskutečnit přestupovou změnu, navíc do kvalitativně lepší ligy s výhledem působení v evropských pohárech. Trenér Miroslav Čada mi řekl, že po výsledkově horším ročníku tady znovu staví silnější družstvo s vyššími ambicemi, což mě taky lákalo. Stejně jako vědomí, že Prostějov v minulosti léta hrával elitní Champions League, kterou bych si jednou chtěla i já zkusit. Proto jsem se rozhodla sem jít za vyšším volejbalovým levelem.“
Co pro tebe bylo ze začátku v České republice nejtěžší?
R. L. „Nic extra náročného jsem řešit nemusela. Z Brazílie jsem šla v roce 2019 do ukrajinského SC Prometey Dnipro, o rok později zamířila do Bratislavy. Tím pádem jsem už byla v Evropě dva roky zvyklá a po příchodu do ČR měla výhodu, že slovenský i český jazyk si jsou hodně podobné. Já se snažím místní řeč co nejvíc naučit hlavně tak, abych rozuměla tomu, o čem kdo mluví. Tohle je pro mě velmi důležité. Jinak nebyl žádný problém si tu na všechno rychle zvyknout. Přes zimu tady samozřejmě není takové teplo jako v rodném Sao Paulu (úsměv), ale celkově se zde cítím v podstatě jako doma.“
Jess, znaly jste se s Raquel už z dřívějška před tvým přestupem z Olomouce do VK?
J. S. „Ještě když byla Raquel hodně mladá juniorka, ptkaly jsme se při působení ve stejném brazilském klubu Pinheiro. Ona občas šla trénovat s ženským áčkem, za které jsem já pravidelně hrávala, a tak jsme se vlastně seznámily.“
R. L. „Ale já jsem tenkrát byla fakt mladá holka a myslím, že si mě Jess skoro vůbec nevšimla. (smích) Trochu víc jsme se poznaly až během minulé sezóny, kdy jsem já nastupovala za Prostějov a ona za Olomouc. Vždycky jsme si chvilku popovídaly po vzájemných zápasech a dvakrát spolu zašly na večeři, takhle jsme se skamarádily.“
Jéssico, pomohlo tohle přátelství k tvému příchodu do Prostějova?
J. S. „Určitě to hrálo velkou roli. Věděla jsem, že je tady Raquel a navíc i Soli, že půjdu za kamarádkami a do klubu, který dobře funguje. Z Olomouce jsem neměla moc příjemnou zkušenost, když jsem se tam zranila a klub se o mě nijak nepostaral, nepomohl mi. Ani hráčský kolektiv tam příliš nefungoval, necítila jsem se v Olomouci dobře. Když o mě Prostějov projevil zájem, byla jsem proto moc ráda. A možnosti jít do mistrovského týmu, kde mám dvě krajanky, jsem s radostí využila. Prostějov má mezi zahraničními hráčkami pověst kvalitně fungujícího klubu s výborným zázemím i veškerým zajištěním pro vrcholový sport, kde se o vás postarají. Což teď můžu sama potvrdit. Mám tady klid na práci a můžu se maximálně soustředit pouze na volejbal.“
Jsou tohle důvody, proč se ti ve vékáčku natolik daří a jsi nejvíc bodující hráčkou UNIQA extraligy ČR?
J. S. „Určitě ano. Ta možnost plně se věnovat jen volejbalu, nemuset řešit žádné problémy okolo a mít vnitřní pohodu je pro sportovce strašně důležitá. Stejně jako soudržný hráčský kolektiv, dobrý realizační tým, vedením klubu zajištěné podmínky včetně veškerého zázemí. Tady v Prostějově všechno tohle je, proto se zde cítím skvěle a mám od kouče velkou důvěru, kterou se pak snažím na hřišti co nejvíc vracet. Zatím se mi to daří a herně nám to jde i jako celému družstvu, což je nejdůležitější. Ještě potřebujeme pevné zdraví, aby vydrželo.“
Těžíte obě i z toho, že jste si hodně blízké?
R. L. „Pro nás je velmi důležitá komunikace, a když můžeme spolu i se Soli během zápasů všechno hned rozebírat, vzájemně se radit, pomáhá to opravdu výrazně. Stejně jako fakt, že jsme se sblížily. Navíc mezi námi funguje ohromné hecování, kdy po sobě v dobrém jdeme na trénincích i v utkáních. Snažíme se jedna druhou navzájem trumfnout ve všem, co děláme, což nás neustále posouvá na vyšší level. Zároveň se tím podporujeme, naše kamarádství i tahle zdravá rivalita je pro nás opravdu důležitá. Jsme extrémně soutěživé, vždy a ve všem chceme vyhrát.“
Se vztahy uvnitř mančaftu jste tedy spokojené?
R. L. „V žádném ženském kolektivu s více než deseti členkami asi nemůže být všechno úplně idylické, jsme prostě holky s různými osobnostmi. (směje se) Ale za sebe můžu říct, že tady v Prostějově je po stránce vzájemných vztahů určitě jeden z nejlepších týmů, jaké jsem v životě dosud poznala. Nikdo s nikým nemá žádné větší problémy, všechny spolu mluvíme, často chodíme na společné večeře, lidsky si rozumíme. A hlavně si každá moc dobře uvědomujeme, že máme jeden stejný cíl, za kterým společně jdeme: uspět!“
J. S. „Naprosto souhlasím. Jde o to co nejlépe pracovat v přípravě, co nejlépe hrát v zápasech, vzájemně se respektovat a neřešit zbytečné blbosti. Tohle si teď vyloženě užívám.“
Jess, nakolik je pro tebe složité nastupovat na postu univerzálky a ještě navíc přihrávat jako smečařka?
J. S. „Vůbec, mně to naopak zcela vyhovuje. (se smíchem) Na účku tady hraju spíš jen kvůli dlouhodobému zranění Karin Šunderlíkové, jinak jsem jako přihrávající smečařka celý život zvyklá přihrávat. Naopak se cítím nesvá, když se na mě nepodává. I kdybych nastupovala na bloku nebo na nahrávce, chtěla bych být současně i na přihrávce. (usmívá se) Ve většině klubů, kde jsem dosud působila, mě pro mou univerzálnost využívali na víc postech v sestavě. Proto mi to ani tady v Prostějově nijak nevadí, právě naopak.“
Raquel, byl mistrovský titul z minulého ročníku největším úspěchem tvé kariéry?
R. L. „Rozhodně šlo o jeden z největších úspěchů. A hlavně tím, jakým způsobem se nám povedlo českou UNIQA extraligu vyhrát. Tedy že jsme šly do play off až z pátého místo po dlouhodobé části, chytily parádní formu, předváděly skvělé výkony a při cestě za zlatem porazily největší favority. Což na konci velmi komplikované sezóny, v jejímž průběhu se několikrát měnil hráčský kádr, byla skutečně krása. Obrovská euforie.“
Pro Jéssicu je teď motivace pomoct třeba až k obhajobě ligového triumfu?
J. S. „Přesně tak. Chtěla bych hrozně moc, aby se nám dařilo jako doteď, nebo ještě lépe. A aby zisk titulu vyšel znovu, i se mnou v týmu. Zatím je sice výchozí pozice Prostějova jiná v porovnání s minulým ročníkem, neboť vedeme tabulku. Což mi však osobně vůbec nevadí. Je to tlak, který mám naopak ráda a potřebuji ho, motivuje mě k tvrdé práci i co nejlepším výkonům. Já, Raquel i všechny další holky z našeho kolektivu určitě chceme dosáhnout na maximum, co půjde. A čím víc bude chodit fanoušků, tím budu radši. Bouřlivá atmosféra našich i cizích příznivců mě vždycky vyhecuje.“
Tudíž obhájení mistrovského primátu je pro vás obě jasným cílem?
R. L. „Já to tak určitě beru, nechci ani nemůžu si dávat nižší mety. Stejně tak vnímám jako samozřejmost, že budeme chtít dojít co nejdál i v Českém poháru a v evropském Challenge Cupu. Což samozřejmě bude těžké, ale máme nějakou výkonnost a chceme jako tým ukázat, že na to máme. Takový profesionální přístup k volejbalu je podle mě klíčový.“
Co vám oproti brazilskému domovu nejvíc chybí v ČR po životní stránce?
R. L. „Určitě rodina a můj přítel. Kvůli časovému posunu je komplikovanější vzájemná komunikace, protože rozdíl šesti hodin neumožňuje spolu mluvit pokaždé, když by člověk chtěl. Zvlášť pokud máte zrovna těžký den, například vám nevyjde utkání a cítíte se špatně, potřebujete podporu od nejbližších. A jakmile v daný moment vinou časového rozdílu nemůže přijít, jsou to nejnáročnější chvíle vůbec.“
J. S. „Já jsem dřív působila v Thajsku, kde byl časový posun ještě mnohem větší, úplně šílený. Takže po téhle stránce si teď nemůžu stěžovat. Spíš mi chybí nyní v zimě víc tepla a slunce, pochopitelně i moře.“
Přesto se vám v Česku líbí?
R. L. „Jasně, my jsme tu moc spokojené. Můžeme zde dělat svou práci, hrát kvalitní volejbal a vydělávat si tím slušné peníze. Navíc máte v České republice při porovnání s Brazílií hodně bezpečno, pocit jistoty ve spojení s mírou kriminality je neporovnatelný. Když tady například zapomenete někde peněženku, klidně se stane, že vám ji vrátí. Nebo zapomenete zamknout auto a ráno stojí dál na svém místě, není pryč. Což by se u nás doma v Sao Paulu asi stát nemohlo.“ (směje se)
Blíží se Vánoce. Už víte, kde a jak je strávíte?
R. L. „Samozřejmě jsem věděla, že letět domů kvůli nabitému zápasovému programu nepůjde. Proto jsme s mým přítelem vymysleli, že on přicestuje již s předstihem za mnou do Prostějova a svátky strávíme společně ve Vysokých Tatrách. Takové hory u nás v Brazílii nemáme, bude to nádhera. Už se moc těším.“
J. S. „Soli říkala, že mě na Štědrý den vezme za její druhou mámou do Bratislavy. Je to Brazilka, se kterou se strašně skamarádila během působení na Slovensku, a tráví u ní Vánoce skoro každoročně. Vždycky prý udělají tradiční brazilská jídla, dodržují i jiné sváteční zvyky naší rodné země. Jsou jako rodina a rádi mě prý vezmou mezi sebe, tak předem moc děkuji.“
A co plány na Silvestra?
R. L. „Můj přítel tady ještě zůstane a poslední den roku pojedeme do Bratislavy. Chceme tam navštívit krásná místa, která jsme v minulých letech vinou covidových opatření nemohli. A oslavy Silvestra máme objednané ve známé restauraci UFO na vrcholu vyhlídkové věže, sto metrů nad Dunajem. Paráda!“
J. S. „Na Silvestra se Soli vyrazíme do Prahy, kde máme objednanou účast na večírku v jedné brazilské restauraci. A tam to tedy pořádně roztočíme, bude to hóóódně velké i divoké. Samba!“