Dvojrozhovor s volejbalovými odchovankyněmi VK AGEL Michaelou a Lucií Zatloukalovými

19.05.2016 | Naše okresní město je už téměř deset let Mekkou českého ženského volejbalu, ale celou tuto dobu až dosud spoléhal špičkový oddíl VK AGEL Prostějov převážně na hráčky přivedené odjinud. Buď z jiných koutů republiky, nebo ze zahraničí. Až v posledních sezónách se ve starších mládežnických výběrech či dokonce přímo v dospělém týmu vékáčka začalo objevovat víc klubových odchovankyň z regionu. Průkopkyní byla v daném ohledu Michaela Zatloukalová, nyní jde v jejích stopách sestra Lucie Zatloukalová. Obě se narodily v Prostějově, jsou místními patriotkami a my jsme se rozhodli dát jim větší prostor v následujícím společném interview.

Co vy samy považujete za svůj největší úspěch?
Lucka: „Že jsem se třikrát podílela na zisku titulu mistryň republiky, dvakrát s žákyněmi a jednou s kadetkami. K tomu mám ještě několik dalších medailí z mládežnických kategorií.“
Míša: „Ségra posbírala se svým úspěšným ročníkem všechno co mohla, zatímco my starší jsme jim ve zdejších začátcích pěkně vybojovaly nejvyšší soutěže a samy nic nezískaly. (smích) Z mládeže tak žádné extra úspěchy nemám, nejlíp čtvrté místo z extraligy kadetek. Na druhou stranu jsem vždycky patřila aspoň do širší reprezentace České republiky ve všech věkových kategoriích. A samozřejmě si vážím toho, že jsem dva roky byla součástí prostějovského týmu žen. Počítám si dva České poháry a mistrovský titul z roku 2015, kdy jsem nastupovala pravidelněji než sezónu předtím.“
Lucka: „To já jsem v reprezentaci zatím nikdy nebyla.“
Míša: „Jasně. Ségra má spoustu medailí a já zase aspoň ty nároďáky.“ (směje se)
Kdy a za jakých okolností jste začaly s volejbalem?
Míša: „Jako malinké holky jsme obě nejdřív tančily aerobik a podobně, potom jsme přešly na tenis. Od toho se ale upustilo kvůli neustálému dojíždění, na druhou stranu rodiče chtěly, abychom dál sportovaly. Proto jsem v páté třídě zkusila jít na volejbalový nábor a u toho už zůstala.“
Lucka: „Já jsem volejbal ze začátku vůbec hrát nechtěla. Bavil mě spíš ten tenis, jenže když jsme s ním musely skončit, tak mě mamka taky poslala na nábor do volejbalu, abych to aspoň zkusila a nějaký sport dělala. Takže jsem vlastně začala trochu z donucení. (úsměv) Ale pak mě to postupně víc a víc bavilo.“
Takže jsi neměla starší sestru coby vzor, který tě pod vysokou síť přivedl?
Lucka: „To vůbec ne!“ (se smíchem)
Míša: „Pamatuju si, že do volejbalu dlouho vůbec nechtěla a musely jsme ji moc přemlouvat. Nakonec se to povedlo.“
Zajímavé je, že obě při své výšce přes 180 centimetrů jste zrovna nahrávačky. Jak jste se k tomuhle postu dostaly?
Míša: „Já jsem nahrávačka vůbec být nechtěla, spíš mě to táhlo na blokařku. Bránit a útočit, dávat rány. Na nahrávce je člověk svým způsobem neviditelný, je to takový nedoceněný post. Proto mě mrzelo, že nejsem na bloku, ale pan trenér Matěj mě postupně tak vycepoval, že tvořit hru mě začalo hodně bavit. A teď jsem za to jeho tehdejší rozhodnutí moc ráda.“
Lucka: „U mě to bylo tak, že jsem přišla na ten nábor a jako první věc řekla: Nechci být nahrávačka! Jenže pan Matěj odpověděl: Tvoje sestra je nahrávačka a ty budeš taky! (smějí se obě) Takže už od přípravky byl můj volejbalový osud jasně daný. Naštěstí i mě ten post časem chytil a jsem na nahrávce spokojená.“
Míša: „Nejlepší je, že vlastně vymýšlíme i určujeme, co se na hřišti bude dít. A zároveň můžeme i samy bodovat útočnými ulívkami, obranou na blocích nebo podáním. Nahrávač je pořád v permanenci, což se nám samozřejmě líbí.“
Podporujete se navzájem ve svých sportovních kariérách?
Míša: „Určitě jo, i když jako každé ségry se pochopitelně někdy hádáme. (smích) Za normálních okolností se ale na Lucu zajdu občas podívat a někdy jí třeba i poradím z hlediště, ukážu co zahrát, pokud si třeba není jistá. Zato Luca na moje zápasy nechodí skoro vůbec.“ (vyčítavý pohled na sestru)
Lucka: „Kdybych měla víc času, tak budu chodit určitě víc.“ (směje se)
Míša: „No to určitě! Ale úspěchy si navzájem samozřejmě přejeme a jedna druhé fandíme. Hrát však spolu třeba beach? To by vůbec nešlo. Vždycky bychom se pohádaly a byl by rychle konec.“
Jak byste se vzájemně charakterizovaly povahově, lidsky?
Lucka: „My jsme úplně odlišné. Míša je taková vzorná, jak bych to řekla… Prostě hodná.“
Míša: „To Luca vzorná teda není, někdy dost zlobí. (obě se smíchem) Je to spíš flegmatik, skoro všechno je jí jedno. Uklízet nebo vařit musím já. My dvě jsme jedna ďáblík a druhá andílek.“
Tys byla Míšo navíc hodně nervózní předtím, než jsi šla poprvé hrát za prostějovské ženy. Pomohlo v tomto ohledu roční působení ve Šternberku?
Míša: „Určitě jo. Odehrála jsem řadu utkání v ženské extralize, zvykla si na tuhle úroveň mezi dospělými a posunulo mě to někam dál. Možnost vyhrát se na tomhle hostování mi rozhodně pomohla.“
A ty Lucko jako flegmatička jsi při svém debutu za áčko Agelek asi nervózní příliš nebyla, že?
Lucka: „Právě že jsem nervózní byla a asi úplně nejvíc v životě. Bylo to něco šíleného.“
Jak jste vůbec vnímaly tehdejší situaci, kdy jste se ve třetím setu střetnutí Šternberk – Prostějov ocitly na palubovce proti sobě?
Míša: „Bylo to vtipné, asi poprvé za život jsme nastoupily v soutěžním utkání proti sobě jako soupeřky. Já osobně jsem si to vzhledem k jednoznačnosti zápasu a za situace, kdy o nic vážného nešlo, mohla docela užít. Luce jsem hodně tleskala, když šla z lavičky na hřiště, měla jsem radost, smála se a přála jí, ať se jí těch několik výměn do konce zápasu povede.“
Lucka: „Já jsem si to kvůli té nervozitě zdaleka tak neužívala. Spíš jsem byla ve stresu a tím pádem ráda, že šlo jen o pár balónů a rychle přišel konec. Zvlášť když byla zároveň na hřišti ségra, což všechno ještě zhoršovalo.“ (smích)
Lucie, ty jsi čerstvě získala extraligové stříbro s juniorkami VK. Jak hodnotíš tento úspěch a celý uplynulý ročník?
Lucka: „Já myslím, že to byla úspěšná sezóna. Jen chybí titul, na který jsme možná mohly dosáhnout. Bohužel ve finále proti domácímu Brnu jsme byly hodně nervózní, nedařilo se nám. Snad to vyjde příští rok. Skoro celý tým zůstáváme pohromadě a věřím, že se o zlato dokážeme poprat. Měly bychom na to mít. Důležité je i zdraví, když nám celou uplynulou sezónu chyběly Eva Lakomá s Anetou Chludovou a v závěru navíc i Sarah Cruz. S nimi by družstvo bylo pochopitelně silnější. Tudíž základ je být zdravé, titul pak může přijít.“
Michaelo, jela jsi sestru do Brna povzbudit?
Míša: „Jako vzorná ségra samozřejmě ano. (směje se) Byla jsem právě na tom nepovedeném finále a Luca na mě pořád hleděla, v očích měla: Co mám dělat? Bohužel nic nepomáhalo.“
Od rodičů máte podporu ve sportování velkou, jak jste zmínily?
Míša: „Určitě. Jezdí na každý zápas, pořád fandí a v Brně měli na tvářích dokonce namalované vlaječky. Taťka nám v létě o prázdninách dělá kondiční přípravu, abychom byly co nejlíp natrénované, vymýšlí fyzickou zátěž. Chodí s námi běhat, na kolečkové brusle, do posilovny a tak. Společně s mamkou náš volejbal hodně prožívají, což je od nich hezké a jsme za to určitě rády.“
Co škola?
Míša: „Já jsem ve druhém ročníku na UP v Olomouci, kde studuju tělák. Bojuju a teď zrovna jsem udělala nejtěžší zkoušku z anatomie, což mi udělalo radost. Kromě toho jsem si podala přihlášku i na zdravotní sestru, tak uvidím, jestli mě tam přijmou. A jestli to pak budu všechno i s volejbalem stíhat. Snad jo, protože tělocvik dělám dálkově, tu sestřičku bych měla denně a hrát budu od nové sezóny za Přerov, kde se trénuje pouze odpoledne nebo večer.“
Lucka: „Já studuju Střední školu podnikání a obchodu v Prostějově, kde mám zrovna za pár dní maturitu. Pro příští školní rok jsem přihlášená na jazykovou školu Lingua se zaměřením na angličtinu a dál se pak uvidí. Možná bych zkusila zahraničí, ale přesně ještě nevím.“
Jak vážně berete volejbal v porovnání s běžným životem? Láká vás se sportem aspoň nějakou dobu třeba i živit?
Míša: „Tohle samozřejmě je lákadlo, na druhou stranu stačí málo a člověk má například vinou zranění po kariéře. Proto se snažím volejbal a školu dělat naplno současně, abych měla dobré uplatnění v životě i pro případ, že by mi sportovní dráha tolik nevyšla. Potřebuju se ještě víc vyhrát a nabírat zkušenosti, k čemuž by mi přerovské angažmá mohlo pomoct. Obecně se chci každý rok pořád zlepšovat.“
Lucka: „Já to vidím tak, že asi zkusím dát do volejbalu teď všechno. Mým snem je působit někde v zahraničí, na konkrétní zemi tolik nezáleží. Prostě se dostat ven.“
Míša: „Do ciziny bych asi měla trochu strach z jazyka, že se tam nedomluvím. Ale zkusit to někdy by asi nebylo špatné. V Luciných letech jsem taky chtěla hrozně za hranice, jenže jak člověk stárne, uvědomuje si všechny souvislosti a už se do toho třeba tak nehrne. Teď bych ráda hlavně dostudovala a někdy v budoucnu chci určitě děti, být zdravá a mít spokojený život.“
Lucka: „Já se takhle daleko do budoucnosti zatím moc nedívám, spíš žiju přítomností. Momentálně nedokážu přesně říct, jak by měl můj život vypadat za iks let.“
Míša: „Však jsi mladá, na takové myšlenky máš ještě čas.“ (smích)
Vidíte do budoucna možnost prosazení v A-týmu žen VK AGEL?
Míša: „Tohle je těžké, což jsem si sama vyzkoušela na vlastní kůži. Podle mě je škoda, že v Prostějově neexistuje nějaké ženské družstvo, kde by se mohly uplatnit právě mladé hráčky VK přecházející z juniorek mezi dospělé. Třeba béčko nebo něco takového. Například Olomouc má farmu ve Šternberku, podobný model v Prostějově by rozhodně pomohl spoustě holek, aby zbytečně neskončily s volejbalem. Do áčka Agelek se totiž při jeho top úrovni ve svém nízkém věku nedostanou a hledat angažmá jinde je často složité. Vidím to na svých kamarádkách ze stejného ročníku, neboť už v podstatě žádná nehraje kromě Áji Přibylové a mě. Což je určitě škoda, když prostějovská mládež má v posledních letech vysokou kvalitu.“
Lucka: „Míša to řekla dobře. Třeba já tu možnost, že bych při přechodu z juniorek zvládla se prosadit do zdejšího áčka, nevidím moc reálně. To bych se musela ještě moc zlepšit a být hodně výborná, vedení oddílu dává většinou přednost spíš zahraničním hráčkám. Tahle šance je pro jakoukoliv odchovankyni klubu momentálně spíš malá. Uvidíme, jaká bude situace v dalších letech.“
Baví vás i jiné sporty? Které konkrétně?
Míša: „Od šesti let jsme jezdily pravidelně lyžovat, ale teď už jsme s tím přestaly, protože přednost dostal volejbal. Aby se nám náhodou něco nestalo. Jinak nás baví skoro všechno: tenis, kolečkové brusle, beach, pingpong a tak dál. Navíc pasivně jsme velké fanynky hokeje, během mistrovství světa se u nás doma bouřlivě povzbuzuje. Vždycky vyvěsíme vlajky, vylepíme národní výzdobu a fandíme u televize. Hlavně taťka to coby amatérský hokejista strašně prožívá. (směje se) A občas se zajdeme podívat i na prostějovské Jestřáby.“
Lucka: „Není co dodat. Míša všechno hodně komentuje, já toho zase tolik nenamluvím. Ale musím říct, že mě dost mrzí, jak jsme musely v dětství nechat toho tenisu, který mě fakt moc bavil. Sport mám ráda obecně v podstatě veškerý.“
Co na sobě potřebujete nejvíc zlepšit po herní stránce?
Míša: „Já určitě potřebuju být rychlejší, protože jsem strašně pomalá.“
Lucka: „To já taky.“
Míša: „Ty jsi ale přece jen o něco rychlejší, já musím v tomhle směru přidat. Celkově bych řekla, že Luca má oproti mně víc talentu, zatímco já si musím všechno vydřít. Teď plánuju vedle té rychlosti zapracovat i na servisu.“
Lucka: „U mě je nutné zlepšit souhru s blokařkami při útocích středem sítě a určitě taky podání.“