Jaroslav Matěj: Za tři roky jsme se s mládeží VK dostali tam, kam jsme chtěli

01.06.2011 | Nejen ženské áčko, ale také všechny mládežnické výběry VK Modřanská Prostějov zaslouží za sezonu 2010/11 absolutorium. Snaha pozvednout úroveň volejbalu v našem městě u nižších věkových kategorií je rok od roku úspěšnější, poslední měsíce pak přinesly další kvalitativní průlom. Jasně to vyplývá nejen z dosažených výsledků, ale rovněž z obsáhlého rozhovoru s oddílovým šéftrenérem mládeže Jaroslavem Matějem.

Můžete na úvod zrekapitulovat největší úspěchy prostějovského mládežnického volejbalu v uplynulém soutěžním ročníku?
„Vyjmenuji všechny úspěchy, protože je nechci dělit na větší a menší. Podstatné je, že se nám dařilo ve všech věkových kategoriích. U té nejstarší se povedlo naprosto bez problémů postoupit do první ligy juniorek, což jsme moc chtěli. Kadetky ve své premiérové extraligové sezoně obsadily šesté místo pouhé dva míče za pátou pozicí, což je krásný výsledek, i když podle mě tenhle mančaft měl – pokud by byl ve větší pohodě – na ještě lepší umístění ve finálové čtyřce. Nicméně na nováčka je šestá příčka výborná, mezi republikovou elitou se holky okamžitě etablovaly a s jejich výsledky včetně bronzu v Českém poháru můžeme být velmi spokojeni. Starší žákyně dosáhly obrovského úspěchu třetím postem na mistrovství republiky, bronzové medaile přivezly rovněž z Českého poháru. A podle mě Prostějov tak vysoko v téhle kategorii nebyl minimálně posledních dvacet let, což znamená současný posun mezi národní špičku a letošní postavení nejlepšího žákovského týmu na Moravě. Mladší žákyně bojovaly v krajském přeboru hned s několika družstvy, žádné se tam neztratilo a jedno pod hlavičkou PVK dokonce celou soutěž vyhrálo, aby sezonu zakončilo dalším prvenstvím na mistrovství Moravy. To, že jde o jeden z nejlepších celků dané kategorie v celé ČR, dokládá i nedávné třetí místo ze silně obsazeného turnaje v Přerově, kde nechyběly například výběry KP Brno, Olympu Praha nebo slovenské Senice. Věkově pod mladšími žákyněmi jsou holky hrající minivolejbal trojic. Ty působily jednak v Poháru ZŠ Palackého Prostějov a také na celostátní úrovni v soutěži Minivolejbal v barvách Zde nám už vůbec nejde o výsledky, důležitější je úderová technika a herní zlepšování po všech stránkách. Nicméně fakt, že se děvčata dokázala vyrovnaně poměřovat i s vyhlášenými baštami českého mládežnického volejbalu, svědčí o jejich výborné úrovni. Na všech třech turnajích seriálu Minivolejbal v barvách v Nymburku, v Karlových Varech i v Praze se naše týmy pohybovaly ve špičce a především mě potěšily svou velmi dobrou technikou. Po téhle stránce máme všechny kategorie hodně solidně připravené. Řekl bych, že co se mládeže týče, dokázali už jsme se vyrovnat moravským baštám z Olomouce a Přerova, kterým teď děláme dost silnou konkurenci.“
Jste hrdý na to, že se povedlo dostat VK na takovou úroveň během pouhých tří let, co jste v klubu?
„Mám samozřejmě radost. Za úplně největší úspěch osobně považuji, že se nám povedlo vytvořit poměrně širokou mládežnickou základnu fungující pod jednou hlavičkou VK Modřanská. Tím jsme sjednotili i trenéry, kteří nyní pracují podle téže metodiky. Celkově se díky tomu všemu prostějovský mládežnický volejbal hodně slibně rozjel a je nastartovaný k dalšímu zlepšování. Kdybychom každý další rok udělali takový pokrok, jako za posledních dvanáct měsíců, nebudeme mít vůbec starosti. Podstatná je kvalitní společná práce všech zmíněných trenérů i samotných hráček, všichni táhneme za jeden provaz. Díky tomu jsme v národní špičce a už se tak o nás začíná mluvit v dalších klubech. Je pravda, že přesně tady jsme chtěli mládež mít, když tahle cesta před třemi roky začínala. A podařilo se to opravdu rychle. Postupně jsme získali téměř všechny nejvyšší soutěže, do budoucna zbývá už jen extraliga juniorek. Něco se samozřejmě nepovedlo ideálně, některé věci jsme museli udělat jinak, než se původně zamýšlelo, od něčeho jsme museli ustoupit úplně. Ovšem celkově jsem coby šéftrenér mládeže VK velice spokojený a chci touto cestou poděkovat oddílovému managementu za výborné podmínky, které nám vytváří.“
Klíčovou podmínkou k trvalému zvedání úrovně je mít dostatek odborně zdatných a pro práci s dětmi zapálených koučů. Z tohoto hlediska je současná situace dobrá?
„Pochopitelně si nechci stěžovat, protože situace se každým rokem zlepšuje, ale trenérů ještě stále nemáme dost. Ideální by totiž bylo, aby u každého družstva působili dva kvůli vzájemné zastupitelnosti, rozdílnému přístupu, určité oponentuře i vyšší intenzitě tréninků. Tenhle stoprocentní stav zatím nenastal, což řešíme propojováním přípravy jednotlivých družstev. Na druhou stranu koučů rozhodně není málo a působí u nás i zajímavá trenérská jména, ovšem další dva až tři ještě potřebujeme. Zvlášť když od nové sezony přibudou prvoligové juniorky.a hrozí, že v případě odchodu Tiny Lipicer-Samec z ženského áčka přijdeme o jejího manžela Vasju, který mi pomáhal u kadetek. Z kádru A-týmu navíc výrazně spolupracujeme s kapitánkou Solange Soares, jež holkám dělala kondiční přípravu, i s asistentem trenéra Ľubomírem Petrášem, který často vedl dopolední tréninky. Uvidíme, jak bude náš trenérský štáb u mládeže vypadat pro příští ročník. Snad nikdo neodejde a naopak někoho nového získáme. Nějaké tipy na posily v tomhle směru mám, jenže pokud se jedná o mimoprostějovské adepty, musí se jim zároveň sehnat nějaké zaměstnání. Zatím totiž nejsme tak daleko, aby koučové mládeže VK mohli být profesionály na plný úvazek. A přímo z Prostějova se nám nikdo nehlásí. Každopádně všichni stávající trenéři zaslouží velké uznání a poděkování, rád bych zde zmínil ty, co jsem ještě nejmenoval. Jsou to Eva Ryšavá, Lenka Koblerová, Martin Hájek, Michaela Jančíková, Dana Vlčková, Jindřich Němeček a Lucie Kučerová.“
Co do početnosti hráčské základny je vše odpovídající vašim představám?
„Do letoška jsem byl hodně spokojený, protože nám chodilo hodně dětí na nábory. Bohužel teď nedávno dorazilo nových adeptek volejbalu málo a budeme muset provést další výběry, abychom děti v potřebných ročnících přece jen získali. Jinak máme základnu dostatečně širokou a je v ní dostatek šikovných hráček s velkou perspektivou do budoucna. Vylepšit však chceme spolupráci se školami, protože populační křivka nezadržitelně klesá a my si nemůžeme dovolit, aby počet mládežnic v našem oddílu šel dolů. Chceme pravý opak, navíc jsme v pozici čekatele na Sportovní středisko volejbalové mládeže a tím jsme povinováni Českému volejbalovému svazu, od kterého dostáváme určité dotace. Hodláme zřídit přípravku již pro děti prvních až třetích tříd a právě v tomto směru bude potřeba upravit spolupráci se základními školami, především s naší kmenovou ZŠ Palackého.“
Před rokem došlo ke spojení tří prostějovských klubů VK Modřanská, TJ OP a PVK. Jak společně fungují?
„Všichni jsme pod jednou vlajkou prostějovského volejbalu, i když původní názvy zůstaly zachovány. Koučové se každopádně scházejí na společných trenérských radách, jedou podle stejné metodiky a mezi sebou se domlouvají, jak budou fungovat a v jakém složení hrát jednotlivé výběry. Všichni jsou si rovni, nikdo není preferován. Vlajkovou lodí však samozřejmě je VK Modřanská, do jehož týmů směřujeme největší talenty. Platí, že čím starší kategorie, tím větší kvalita by měla být v družstvech VK. Novinkou je záměr, že by se od nové sezony úplně všechny prostějovské celky přihlásily do soutěží právě pod názvem VK Modřanská. Tohle ale ještě musí probrat a případně schválit oddílové vedení včetně správní rady. Momentálně se zdá, že z různých důvodů by mělo jít o nejlepší řešení, ovšem zatím nechci ani nemohu předjímat, zda k tomu skutečně dojde.“
Na závěr bych se ještě vrátil k extraligovým kadetkám, které vedete jako hlavní kouč. Můžete podrobněji zhodnotit jejich účinkování v sezoně 2010/11?
„Když jsem viděl, jak holky výborně pracují na letním soustředění, jak samy na sobě chtějí makat a jak se průběžně zlepšují, tak jsem začal před startem soutěže věřit v medaili. A ukázalo se, že to rozhodně nebylo nereálné. Naprosto jsme dokázali herně držet krok s pozdějšími medailisty Brnem i Ostravou a nejen proto jsem přesvědčen, že také my jsme o cenný kov měli bojovat. Bohužel se objevila řada zdravotních problémů včetně dlouhodobých a u klíčových hráček, což tým sráželo dolů. Citelně chyběla zejména předpokládaná tahounka Patricie Missottenová, která po zranění a nemoci naplno fungovala až od nového roku. Což už bylo pozdě, navíc se ještě nějaký čas musela dostávat do formy. Další potíž spočívala v tom, že družstvo nevytvořilo kompaktní tým. Nejelo na společné vlně a netáhlo za jeden provaz, víceméně se rozdělilo na dílčí party a to samozřejmě nedělalo dobrotu. Nás pak stálo spoustu práce i úsilí dávat holky dohromady a přesvědčovat je, že musí a že některé věci by měly být takhle, ne jinak. Ony občas dokázaly zapnout naplno a předvést super kolektivní výkony, jenže vzápětí bylo všechno naopak a v rozhádanosti hra upadala do podprůměru, aniž s tím šlo cokoliv udělat. Je to škoda, protože technicky se děvčata za celou sezonu výrazně zlepšila a podle mě se dostala na úroveň nejlepších mančaftů extraligy. Na druhou stranu aspoň máme do dalších let výsledkově co zlepšovat, šesté místo je velmi dobrým odrazovým můstkem.“
Zaslouží si některé z vašich svěřenek jmenovitou pochvalu?
„Já nejsem příznivcem vyzvedávání určitých jednotlivkyň na úkor jiných, protože volejbal je kolektivní sport. Navíc jsme v letošním ročníku ani neměli žádnou výraznou oporu, která by družstvo trvale táhla. Výkony se u všech hráček střídaly ve stylu nahoru – dolů, chyběla hvězda, okolo níž by se zbytek kolektivu stmelil a šel by za ní jako za lídrem. Tohle je v týmových sportech nutnost, která u nás nefungovala. I proto jsme se nedostali do té finálové čtverky. Holky však vůbec nezatracuji, naopak je chválím za výše zmíněné technické zlepšení a za bojovnost, pokud odhlédnu od těch vnitřních problémů. Děvčata se během uplynulé sezony volejbalově dostala na vyšší úroveň, což je ze všeho nejdůležitější. Teď hlavně musí na sobě dál poctivě a trpělivě pracovat.“